V souvislosti s vydáním legendárního prvního alba české metalové skupiny Arakain (která se i přes mnoho personálních změn v sestavě stále dřží, jako stálice na české metalové scéně a kterou nyní vede zpěvák Jan Toužimský) nesoucí všem fanouškům známý název „Thrash the Trash“ v reedici (Supraphon SU 6733-1), jsem se rozhodl naskenovat a přepsat původní recenci na toto album, když bylo ještě zbrusu nové a kdy jej hodnotil hudební publicista Jiří Koula. Bylo to v čísle 7/90 měsíčníku Gramorevue, který stojí jako inspirace pro tento web.

Nové vydání se objevilo na pultech prodejen Supraphon Musicpoint i dalších kamenných obchodů i e-shopů s fyzickými nosiči 10. prosince 2021, stát se tak mohlo vynikajícím vánočním dárkem pro nejednoho metalového fanouška.

Možnost pořídit si LP desku, která si právem zaslouží označení „legenda“ za „rozumnou“, standartní cenu jsem uvítal, stejně jako mnoho dalších, kteří originál shání již delší dobu, avšak prodejci originálních výlisků z roku 1990 šponují ceny neúměrně vysoko. Když jsem před pár lety viděl toto LP v nabídce místních prodejců na festivalu Masters of Rock, říkal jsem si, že cena vyšponovaná téměř na tisíc korun je opravdu hodně. No, bylo to ještě zlaté v porovnání s některými cenovými nabídkami na online aukčních portálech či bazarech, kteří si za LP účtovali ještě mnohem víc. Aktuální reedice se dá pořídit za 550 Kč.

Dobová recenze je pochvalná a zaslouženě. Čas ukázal, že tato hudba má svoji kvalitu a zájem o ni neopadl ani po třiceti letech.

Na mohutnou heavymetalovou vlnu už musela zareagovat i naše hudební vydavatelství. A tak se v blízké budoucnosti objeví na pultech prodejen kromě již vydaných desek Citronu a Titanicu i debuty Vitacitu, Törru, Motorbandu a dalších. První zahřmění této heavymetalové bouře však představuje album, jež se právě otáčí na talíři mého gramofonu.
Album skupiny Arakain (Supraphon 11 0858-1311), která se stala na naší metalové scéně pojmem, které však vydání její první LP desky trvalo (ne vlastní vinou) bezmála deset let.

Úvod titulní písně Thrash the trash je pro nezasvěceného posluchače šokující. Jazzový rozjezd baskytary a bicích ve swingovém rytmu vnutí pochybnost, zda je v obalu skutečně ta správná deska. Po několika taktech však toto podezření rozptýlí drsné zahřmění kytar, šelestící selanka se změní ve zběsilý úprk a s nástupem Brichtova kovově zbarveného vokálu se již ocitáme plně v zajetí thrashmetalového uragánu. Není to však uragán bezhlavý. Pravda, nad rychlostí, s jakou letí vpřed, se občas tají dech, jeden kytarový brejk stíhá druhý, staccata sólových partů se křižují a proplétají nad temným duněním rytmické sekce a hudební stěna se na posluchače valí jako lavina. To vše má ale pozoruhodný řád, díky chytrému řazení kytarových riffů i překvapující melodičnost a především kompaktnost celkového soundu, která je výsledkem citlivé aranžérské práce.
Hudba Arakainu je plná dynamických změn a přechodů, které naplno vyznívají zvláště v kývavé skladbě Šeherezád – vrcholné ukázce thrashmetalového stylu. Vedle výborných instrumentálních výkonů Jiřího Urbana (g), Daniela Kroba (g), Zdeňka Kuba (bg) a Roberta Vondrovice (drs) se suverénní intonační jistotou prezentuje zpěvák Aleš Brichta. Je však patrné, že tato jistota jde tak trochu na úkor výraznější osobitosti jeho drsného pěveckého výrazu, místy i na úkor artikulace.
I po textové stránce představují písně Arakainu (autorem všech textů je sám Brichta) značnou kvalitu, především díky schopnosti srozumitelně a přitom podbízivě reagovat na daný problém, jako například v písních Šakal, Štvanice, Amadeus nebo Ne! (Jdi a zabíjej!). Skladba Thrash the Trash je pak opravdovou generační výpovědí.

Impozantní metalově comicsový obal Gustava Vávry jen umocňuje celkovou image alba a vtiskuje mu punc světovosti. A to je myslím, dnes, kdy se vedou nejrůznější polemiky a úvahy o kořenech, vývoji a kvalitě domácí metalové produkce, to nejdůležitější. Při srovnání tvorby Arakainu s produkcí předních světových kapel mohu s klidným svědomím prohlásit, že to, co nám Arakain na albu Thrash the Trash nabízí, světové skutečně je.

Jiří Koula (Gramorevue 7/90)