Když se v roce 1965 objevilo její jméno poprvé v hlasovací anketě Zlatý slavík, byla na třatřicátém místě. O doset let později se už HANA ZAGOROVÁ probojovala do předních pozic a z nich dodnes neustoupila. Letos poprvé jsme se s jejím jménem setkali na nejvyšším stupínku kategorie zpěvaček. („Velkou zásluhu na tem mají písničky, které jsem v tom minulém roce natočila a které se, soudě Podle žebříčků Supraphonu, ještě stále pohybují na předních místech. Nevím, jestli to s tím souvisí, ale když si vezmu diář z loňského roku snažím se najit dny, ve kterých nemám zaznamenanou žádnou povinnost, mohu je spočítat na prstech. A zanedbatelný není ani klid v mém blízkém okolí, to znamená se skupině v čele s Karlem Vágnerem, která na mém úspěchu má nemalý podíl…“)
Už šansony z Její ostravské éry patřily k pozoruhodným po stránce textové i po stránce interpretčina prožitku. A této své zásadě se Hana Zagorová nezpronevěřila dodnes. Dokáže si vybírat písničky, ví co, proč a čem zpívá, z jejího projevu, v němž so nezapře herecké zázemní, vycítíme smutek, lítosti, vzdor, výsměch i hněv. Hanka dokáže být hravá i zamyšlená, veselá, rozmarná, dravá i melancholická. Její nezvyklý hlas je nezaměnitelný a výraz tak přesvědčující, že až běhá po zádech mráz.
Když písně lžou,
tentam je smích,
sál vadne a nudou zívá,
když písně lžou,
kouzlo je pryč,
den klaunům z tváře
líčidlo smývá.
Když písně lžou,
je z tónů kýč,
v tu chvíli je múza v nouzi.
Když pranic píseň v nás neprobouzí,
jen překáží,
jak staré závaží…
Tak zpívá Hana Zagorová v písni Ladislava Štaidla Michaela Prostějovského, kterou zařadila i na své zatím poslední profilové album (Cesta ke štěstí – 1 13 1720). Zpívá tahle slova přesvědčeně, neboť právě ona znovu a znovu, každou novou písničkou dokazuje, že v jejím případě opak je pravdou. Nechce svým repertoárem jenom pobavit a potěšit (i když samozřejmě i to je činnost nesmírně záslužná), ale také se zamýšlí nad světem kolem sebe, nad vztahy mezi lidmi, nad člověčími vlastnostmi, nad láskou v mnoha podobách. On je někdo, Dávám kabát na věšák, Namaluj mi obrázky, Jsi mrtvá sezóna… Je možné přesvědčivěji a věrohodněji vyjádřit vztah mezi ženou a mužem, než jak to v těchto písních vyzpívává Hana Zagorová? Jejím písním nelze naslouchat bez zájmu a lhostejně. Ve zpěvaččině osobité hlasové drsnosti i tichém chvění je cosi, co lze buď obdivovat, nebo odmítat, nic mezi tím. A jak se zdá, těch, kteří obdivují a věří slovům, při nichž zpěvačka není pouze interpretkou, ale skutečnou spolutvůrkyní je čím dál víc. („Nezávisle na tom, jestli si udržím nebo neudržím zlatoslavičí titul, ráda bych zpívala alespoň takové písničky, jako loni. A i když se mi nepodaří cennou trofej znovu získat, neuzavřui se do samoty. Protože – je to v podstatě sport. A taky kus štěstí…“)
Když písně lžou,
na každý pád,
tak trochu je mi z nich k pláči,
vždyť jsou to málem
falešní hráči.
Když písně lžou,
tak čelem vzad,
když písně lžou,
nechci je znát!
Přízeň posluchačů je opojná, ale také vrtkavá a proto zavazující. Poznají kdy jde jen o hru a předstírání a kdy o pravdivý citový prožitek. Hana Zagorová patří k těm nemnoha našim zpěvačkám, které si tuto tvrdou skutečnost skutečně neustále uvědomují. Znamená to pro ni ještě větší usilovnost a pocit toho nejdůležitějšího: nezklamat.
švn
Napsat komentář