Zvýšenou, aktivitu Všesvazového vydavatelství Melodija bylo možné v roce 1988 vidět také v oblasti desek z populární hudby. V našem krátkém zastavení ponecháme pro tentokrát stranou licenční desky, i když i zde je na pultech mnohem víc zajímavých titulů než tomu bylo v minulosti (Julian Lennon, Stevie Wonder, Elton John a další) Zaměříme se pouze na domácí scénu, neboť je o čem psát.

Z velkoryse koncipovaného a zcela zaslouženého sedmnáctidílného kompletu LP desek Na koncertech Vladimíra Vysockého se u nás zatím objevila tři alba. Pořadové číslo 4 nese název Píseň o příteli (Melodija 60 48259 000). Vedle úvodní titulní skladby obsahuje i dalších několik u nás dobře známých jako Nemám rád, O stěhování duší, Žirafa nebo Černé zlato. Naopak méně známé jsou na dalším pátém albu Mír vašemu domu (Melodija 60 48501 007). Šesté má název Cizí kolej (Melodija 60 48503 001) a jsou na něm mimo jiné Ranní rozcvička, Láska v době kamenné, O dvou automobilech, Synové odcházejí do boje, Pro první řady a samozřejmě titulní Cizí kolej. Také tato trojice alb čerpá ze soukromých nahrávek, pořízených přímo na koncertech Vladimíra Vysockého v letech 1971 až 1972. Jejich technická kvalita je až překvapivě dobrá. Hlavně však uchovávají jedinečné kouzlo mimořádně bezprostřední a přátelské atmosféry, jež na jeho vystoupeních vždy vládla. Z desek zní vedle písniček také Vysockého civilní průvodní slovo – vypravování o sobě a o písničkách, které zpívá. U těch patří hlavní pozornost textům a osobité pěvecké interpretaci.

Vydavateli gramodesek zřejmě pociťovaný oprávněný a opožděně splácený dluh vůči tomuto umělci vedl k vydání LP desky (Melodija 60 25959 008), kde vedle Vysockého zpívá jeho písničky také Marina Vladyová – první strana patří ženě, druhá manželovi. Oba doprovází studiový orchestr vydavatelství Melodija za řízení Georgije Garaňana. Snímky vznikly v roce 1974, nepochybně ve stejné souvislosti, z níž vyšlo i u nás dostupné album Písně (Melodija 60 14761 2). V obou jsou uvedeny tytéž nahrávky písní Lyrická a 07.

Nové album, nahrané v roce 1987, vyšlo také Žanně Bičevské. Má název Staré ruské lidové vesnické a městské písně a balady (Melodija 60 26857 002). Po předchozí desce věnované písním Bulata Okudžavy sáhla Bičevská opět k lidovému odkazu minulosti. Deska obsahuje dvanáct písní, hlavně balad, v relativně značném žánrovém rozpětí. Vedle typicky ruských přes cikánské (Ach, zatoulal se mladý hoch) až po závěrečný téměř jižansky hutný spirituál (Balada o dvanácti loupežnících). Všechny snímky jsou tentokrát mnohem propracovanější. Díky studiové technice zpívá Bičevská v některých pěkný vícehlas. V doprovodech se vedle kytary objevuje tu a tam i akustický klavír nebo syntezátor Valentina Zujeva (dokonce někde i jako kdyby na. obalu neuvedený kontrabas). Téměř messiaenovsky je spojen zpěv Bičevské a cappella se zpěvem ptáků v písni Milovala jsem ho. Bičevská tou poslední deskou dokazuje bohaté možnosti výběru starého ruského folklóru i svého přístupu a zpracování.

Samostatnou kapitolou je současná rocková scéna v SSSR. Obrázek si lze udělat i z toho, co vyšlo na deskách Melodija. Především se objevila samplerová alba jako například Rock panorama – 87 Melodija 60 27211 005). Obsahuje výběr osmi skladeb osmi skupin, zaznamenaných. na koncertech v moskevském stadiónu v Lužnikách v roce 1987. Na první poslech zaujmou hlavně nahrávky tvrdšího rocku skupin Round (s úvodní skladbou alba Zachraňte město), Galaktika, Karnaval, Rock – atelije Krise Kelmiho a snad nejlepší Černyje kofe se závěrečnou skladbou Kde je odpověď? Ale i ty zbývající Antis, Bravo a Arija znějí víc než zajímavě. Určitě by byly pro leckterého našeho fanouška překvapivým objevem. Nahrávky mají patřičnou dávku atmosféry velkého rockového koncertu a přitom jsou zvukově po technické stránce na výši.

Po pěti letech od nahrání ve studiu Leningradského městského rock-klubu vyšlo album Radio Afrika (Melodija 90 26701 007): Vedle skupiny Akvarium a zejména jejího vedoucího Borise Grabenščikova se na něm podíleli i někteří z vynikajících, avantgardněji orientovaných leningradskýci jazzmenů jako saxofonista Igor Butman nebo klávesista Sergej Kurjochin. Na obě strany LP desky se ovšem vešlo třináct ze čtrnácti snímků, vzájemně zajímavě pospojovaných zvuky hledání stanice na stupnici rozhlasového přijímače. Hudební záběr Akvaria je na vžité představy o rockové skupině nezvykle široký – od parafrází půlstoletí starých písniček, přes různé podoby rocku, včetně reggae až po vlivy jazzu a východní, asijské hudby. Na první poslech se může pěvecký projev Grebenščikova, vůdčí postavy skupiny a hlavně autora až na jedinou výjimku (Kurjochin) všech písniček, málo zajímavý. Je, pravda, například po hlasové stránce spíš nenápadný. O to víc dokáže podtrhnout obsahovou stránku svých textů – tu klidně rozvažujících, jindy naopak se zcela vyhraněným sdělením (Rock’n’roll je mrtev a já ještě ne). Podobně je tomu s jeho melodiemi, souznějícími v prvé, řadě s tím, co chce skladatel, textař a zpěvák v jedné osobě říci. O to mu jde především. Album zachycuje a s odstupem pěti let i dokumentuje mnohem méně nadšenou a zejména pro mladé lidi nijak optimistickou dobu počátků osmdesátých let.

To víc než názorně dokládá také jeden ze současných, typicky společensky kritických celovečerních hraných filmů, Assa. Rocková hudba z tohoto filmu vyšla na samostatném albu (Melodija 90 26459 000). Z devíti skladeb nahráli pět Akvarium s Grebenščikovem. Na ostatních se představují Vesjolyje rebjata, Sojuz kompozitorov, Bravo a Kinc, Také na této desce si uvědomíme, jak je v současném sovětském rocku kladen důraz na textovou stránku. Je to hudba k vnímavému poslechu. I když pochopitelně nebylo možné se zmínit o všech deskách, které z oblasti domácí populární hudby vydavatelství Melodija v roce 1988 vyprodukovalo, je i tak zřejmé, že zajímavého je možné tam najít víc než dost.

Miroslav Foret (G2/1989)