Kazety s nahrávkami těšínského písničkáře Jaromíra Nohavici (nar. 1953) patří k nejcennějším kulturním statkům nejen lidí pod dvacet a nejen folkových příznivců.

Za relativně krátkou dobu veřejného vystupování (od roku 1982) stačily některé písně rozevlátého zlatovlasého bohéma zlidovět (Když mě brali za vojáka, Pochod marodů) a folkovým národem nepřestaly kolovat nejrozmanitější pověsti o stavu jeho povolenosti. Více než rok trvalo dokompletování jeho dlouhohrající desky Darmoděj (Panton 81 0770, edice Impuls); nyní se konečně objevila na pultech a její plánovaný náklad je vskutku velkorysý: sto pět tisíc výlisků.

Na první pohled všední , do modra laděný obal Josky Skalníka s fotografií Karla Prokeše navozuje civilní, člověčí podstatu Nohavicovy tvorby. Ta přesahuje ryze muzikální působení a slouží tisícům posluchačů za zdroj netištěné poezie a pevné myšlenkové a morální báze v dnešním zmateném světě. Nohavicův repertoár je už teď tak bohatý, že vůči jakémukoli výběru v délce jednoho alba mohou mít zasvěcení oprávněné námitky ohledně chybějící té či oné ze zásadních či nejoblíbenějších (To nechte být, Mávátka, Rakety, Dezertér s překladem Vianovy básně, Píseň pro malého Jakuba, Pro malou Lenku, Pavilón č. 5, již zmíněné zlidovělé atd.). Záběr desky přesto ukazuje bývalého dvorního textaře Marie Rottrové ve velmi slušném světle a neobsahuje žádnou z jeho slabších písní.

Chvályhodným tahem byl nápad zachytit na albu živé vystoupení s jednoduchým a adekvátním kytarovým doprovodem, tedy polohu, v niž je každý písničkář nejvíce doma; pak ovšem nemůžeme mít desce za zlé, že sem tam ujede intonace, že kytara ne vždy ladí. Jenom ta živá atmosféra by mohla být kapku „živější“; nadto postrádám spontánnější sborový zpěv u písní Husita a Dokud se zpívá a odezvu davu vůbec přinejmenším v Ukolébavce (Nohavicovi věrní znají nazpaměť nejen kompletní texty písniček, ale slovo od slova i jeho na pódiu recitovaných básní). Obecenstvo jako by bylo místy zmrazeno tíhou vědomí o nahrávání alba. Že lze lépe zachytit přirozenou koncertní atmosféru, dokazuje zatím jediné žánrově srovnatelné a dodnes nedostižné Hutkovo LP Vandrovali hudci (Supraphon 1131 970).

Příjemným překvapením je vložený list se všemi texty, výtvarně vycházející z obalu. Tisková chybička se vloudila do příjmení doprovázeče na foukací harmoniku, Nohavicova nerozlučného druha a ostravského bluesového písničkáře (správně: Streichl). Negativa nahrávky – za uši příliš tahající rozladěná kytara (Krajina po bitvě) a nepříjemně dunivý, zabasovaný zvuk (Heřmánkové štěstí, Myš) – přebíjí síla písničkářovy výpovědi.

Ze stěžejních protiválečných skladeb je zde Krajina po Bitvě, napsaná v remarquovském duchu; sem se dá zařadit i lidovkový Husita. „Škodíš-li neškodíš/kdo rozsoudí to“ z Myši na konci léta se netýká jenom autorova hraní-nehraní, má obecnější a vlastně docela aktuální jádro. Hlasem jemuž nelze nevěřit, zpívá „obyvatel planety Zem“ ze soudku svých nejpoetičtějších textů Možná že se mýlím, Heřmánkové štěstí („Na bříze vyrostla holubinka/navždycky ztracený/slyším jak srdce cinká“) a sebereflexního Darmoděje.

„Sám sám sám/jsem tady sám“ z Přítele vyjadřuje písničkářovo nejniternější já, které krásně vyloupl Jiří Černý v nohavicovské studii Pokora nepokořeného (1986). Spatřil jsem kometu je další z bilancujících songů, Ahoj slunko a Dokud se zpívá zase z rodu nalévačů optimismu do žil. Ukolébavka, složená pro Nohavicovy děti, Jakuba a Lenku, i pro jiné děti, malé odrostlé a ještě odrostlejší, milým způsobem album uzavírá. „Vy si můžete obrátit desku a poslechnout si ji ještě jednou. Ale prosím vás, potichu. Potichoučku…“, radí albový debutant dospělým. Což jistě nejeden majitel z mnoha hledisek výjimečné, potřebné a netrpělivě očekávané desky udělá bez pobízení.

Vladimír Hanzel