Vývoj populární hudby sleduje dění ve společnosti a reflektuje svoji dobu, jak po technické stránce (reakce na nové technologie v oblasti nahrávací, distribuční nebo postprodukční), tak po stránce obsahové. Tématy písní kromě klasických nadčasových témat jako je láska, ať už šťastná či nešťastná, zamýšlení nad životem a smrtí, fantasy, historie, dokonce i politika a taky sexualita jsou také moderní technologie a jejich dopad na nás všechny. Zejména pak naše závislost na telefonech, sociálních sítích, seznamkách atd.

V kontextu naší doby nelze opomenout také fenomén s názvem retro. Retro není jen o původních starých věcech a relikviích minulosti (na což se ostatně více hodí slovo Vintage), ale především jsou to nové věci, jenž jsou inspirované staršími trendy a módními styly. Z tohoto pohledu je nutné vycházet i v případě populární hudby. Nové nahrávky pořízené ve starším stylu budou vždy retro.

Když si poslechneme nemalé množství hudebních nahrávek z posledních let, nemůžeme se ubránit dojmu, že přes veškerou snahu být co nejmodernější a zahrnout aktuální trendy, se ve skladbách stále více objevují prvky písniček z 50. – 60. let (např. od interpretů, jako Duffy, Ed Sheeran), či z pozdějších dekád, zejména 70., 80. a 90. let. Jedna z dekád vyčnívá ze všech zmíněných asi nejvíce. Jsou to barevná, křiklavá, elektronická, přesto půvabná, originální a inspirativní osmdesátá léta.

Jak víme osmdesátá léta byla neobyčejně pestrá, zahrnovala běžný pop (Ryan Paris, F.R. David, Nik Kershaw, Whitney Houston, Paula Abdul, Bangles, Laura Branigan), výrazný rock (Queen, Kiss, Def Leppad, Bon Jovi, Europe, Scorpions, Rush, Reo Speedwagon, Foreigner), heavy metal (Iron Maiden, Anthrax, Mötley Crüe, Dokken, Twisted Sister, Alice Cooper, Megadeth, Sepultura, Metallica, Van Halen), novou vlnu (Visage, Ultravox, OMD, Human League, A Flock of Seagulls, Duran Duran), elektropop, zvaný též synthpop (Depeche Mode, Yazoo, Camouflage, Alphaville, Kraftwerk, Erasure), house (808 State, Frankie Knuckles, Cultural Vibe, Marshall Jefferson) i hip-hop (Grandmaster Flash, Run DMC, 2 Live Crew, Mantronix, Beastie Boys, N.W.A.) i ostatní žánry, jako new age, nebo písně, které vůbec nepatřily do kontextu doby a přesto měly úspěch.

Je jasné, že jeden nový styl nemůže obsáhnout všechny, na co se tedy Synthwave zaměřuje? Na elektroniku. Sleduje stopu jednoho směru vývoje elektronické hudby osmdesátých let a rozvíjí ji dále. Jedná se především o atmosféru z filmů nebo videoher té doby. Inspiraci hledá především u Johna Carpentera, Jean-Michel Jarre, nebo Tangerine Dream. Stejně tak u skladeb synthpopu a rocku interpretů jako Don Henley, Rush nebo Pat Benatar.

Historie žánru je nejednoznačná, původ bychom mohli hledat soundtracích Johna Carpentera. Dalo by se tedy říct, že jej můžeme datovat do roku 1974, ze kterého pochází soundtrack k filmu Dark Star. Tehdy ale zněl jinak, než jak jej známe z pozdějších let, které inspirovaly současnost. K těm se přiblížil v roce 1981 soudtrackem k filmu Útěk z New Yorku.

Tangerine Dream jsou německá elektronická skupina, která svoji činnost zahájila v roce 1967. Jejich hudba ze začátku vychází z tvorby Jean-Michel Jarreho, nebo z kompozic typu „On the Run“ od britských Pink Floyd. Šlo převážně o ambientní hudbu, kde hudební témata střídala zvukomalba. Současnější podobu synthwave představují alba z osmdesátých let a to od „White Eagle“ z roku 1982. Z této dekády vyčnívají hlavně skladby „Warsaw in the Sun“, „Tiergarten“, „Dolphin Dance“, „21st Century Common Man“
Mezi další zdroje inspirace patří určitě „Rendez-Vous“ z roku 1986 od francouzského skladatele Jean-Michel Jarreho, stejně tak deska „Zoolook“ z roku 1984.

Pak jsou to bezpochyby skladby „Love is a Battlefield“ od Pat Benatar (1984), „The Boys of Summer“ nebo „Sunset Grill“ od Dona Henleyho. A ve finále i potemnělá atmosféra alb skupiny Rush, zejména „Moving Pictures“ (1981), „Signals“ (1982) a „Grace Under Pressure“ (1984).

Vlivy lze najít i v revolučním, a přesto dnes již téměř zapomenutém filmu „Tron“ režiséra Stevena Lisbergera z roku 1982, který je známý mimo jiné tím, že poprvé použil ve velkém množství digitální vizuální efekty CGI. Tento film pomohl utvořit hlavně videoherní podobu vizuální stránky současného synthwavu, ve kterém se objevují mřížky, neonová světla, barvy mixující modrou, růžovou, žlutou a oranžovou a svět trvalého úsvitu, či soumraku.

Devadesátá léta otočila elektronické žánry směrem k tančení hudbě, k house, technu, euro-disco apod. V klasické podobě se synthwave začal vracet až s novým tisíciletím. Nová generace synthwave umělců se nechala inspirovat atmosférou videohry „Grand Theft Auto: Vice City“, či přímo vzpomínkami na dětství prožitého v 80. letech. Různé rockové skupiny v té době začaly opět experimentovat s prolínáním rocku s elektronikou, úspěch zaznamenali zejména skupiny Keane a Killers, jejichž skladba „Human“ z roku 2008 je z velké části synthwave. Málo známá je skladba „Rapture“ francouzského DJe s uměleckým jménem datA z roku 2009. Zvuk 80. let je z ní více než patrný a ve vývoji synthwave hraje určitou roli.

Větší úspěch přišel v roce 2011, kdy se objevila skladba „Nightcall“ od francouzského DJ a producenta Kavinsky ve filmu Jízda nadoraz (Drive), kterou doplnila zpěvem brazilská zpěvačka Lovefoxxx (Luísa Hanae Matsushita). U skladby si nelze nevšimnout, že sled akordů v refrénu je totožný se skladbou „Between the Wheels“ od skupiny Rush. Zda to byl záměr, nebo náhoda nevíme. Ale to asi ani není podstatné. Skladbě to dalo skutečnou atmosféru osmé dekády a pomohlo jí to k úspěchu. Spolu s dalšími skladbami „Roadgame“, „ProtoVision“, „Odd Look“ a „Blizzard“ vyšla skladba nakonec v roce 2013 na jeho první desce s názvem OutRun.

V dalších letech se zrodilo velké množství nových interpretů, hrající tento styl hudby. Uveďme například tyto: Electric Youth, The Midnight, Timecop1983, Nightstop, Miami Nights 1984, FM-84. Mezi nejnovější patří i německá NINA, která ve svých skladbách zároveň zpívá.

Úspěch synthwavu se rozrostl a proniknul i do populární hudby, a to zejména v posledních letech. Singl „Let’s Love“, který vznikl ze spolupráce francouzského DJ a producenta Davida Guetty a australské zpěvačky a písničkářky Sia. Zde je vidět velká inspirace Donem Henleyem a Pat Benatar. Ostatní interpreti pop a taneční scény na sebe nenechali dlouho čekat. 27. března 2020 vyšla deska s názvem Future Nostalgia, jako druhé řadové album anglické zpěvačky Dua Lipa a 20. března 2020 vyšla dlouhohrající deska kanadskému zpěvákovi a písničkáři Weekndovi s názvem „After Hours“, nesoucí obrovský hit „Blinding Lights“ a objevují se stále nové. V prvním díle rubriky „Komu, čemu tleská svět“ jsem uvedl novinkové skladby „Better Days“ od NEIKED ve spolupráci s Mae Muller a Polo G, dále „’87 Stingray“ od Tory Laneze a přispěl k tomu i kus „Give it All Up“ od klasiků Duran ve spolupráci s Tove Lo.

Co přinese žánr synthwave do budoucna a jaká bude jeho životnost? Otázky tohoto typu je třeba brát jako řečnické. Popularita stoupá a zatím se žánru daří. Jisté je jen to, že inspirace hudbou osmdesátých let ale i jiných dekád z minulého století je jedna z možností, jak vyjít ze zaběhnutých vzorců a nezacyklit se ve stále stejných kruzích. Velmi dobře to chápou třeba britští Muse, kteří ač jsou stále rockovou skupinou, vyzkoušeli různé způsoby, jak změnit svůj zvuk i přístup k nahrávání. Jako příklady lze uvést koncepční desku „Resistance“, která se věnovala tématu Orwellova románu „1984“, mix rocku a dubstepu v písních „Follow Me“ a „Madness“ z desky „The 2nd Law“ z roku 2012 a nakonec synthwavově ovlivněná zatím poslední deska „Simulation Theory“. Inspiraci v tomto směru nalezla i skupina Paramore na desce „After Laughter“ z roku 2017. Rockovou atmosféru osmdesátek přiblížily skupiny Find Me, nebo Night Flight Orchestra, kteří svou inspiraci čerpají i z let sedmdesátých, totéž platí o skupinách The Struts, Airbourne nebo H.E.A.T.. Nelze nezmínit i skupinu Steel Panther, kteří atmosféru „hair metalu“ spíše parodují a s explicitními texty dost vulgarizují, ale po hudební stránce si zasluhují respekt, nebo Greta Van Fleet, která čerpá inspiraci od Led Zeppelin.