Válka, která probíhá ve východní části Evropy je v každém ohledu hrůzná, odsouzeníhodná a neslučitelná s hodnotami demokracie a svobody. Schvalování válečných zločinů, či sympatizování s vůdci této války rovněž nelze připustit se zdravým rozumem. Je však nutné kvůli tomu vylévat dítě i s vaničkou?
Když jsem začal tvořit své „nové malé Gramorevue“ bylo mým záměrem zkrátka informovat o hudbě a novinkách na gramofonovém trhu, stejně tak doplňovat technické články zvukových řetězců, informací a praktických návodů, jak poslouchat hudbu a neničit si přitom uši i duši; a vracet na světlo světa původní texty z časopisu Gramorevue, které vycházelo od šedesátých do devadesátých let pod hlavičkou našeho legendárního hudebního vydavatelství Supraphon. Spolu s blogovou alternativou původního rozhlasového pořadu „Komu, čemu tleská svět“ pak doplnit již existující svět hudebních magazínů, kterých je u nás samozřejmě přehršle. Těšil jsem se na nové hudební období, které nastane po opadnutí stínu covidu, který nás v posledních dvou letech přibrzdil a omezil naše vycházky za kulturou, jak divadelní, tak koncertní. Místo toho přišla válka v naší blízkosti, která nás děsí a kterou jsme si nechtěli připustit ani v těch nejhorších snech. I když nám bezprostředně nic nehrozí, zasahuje toto válečné běsnění do chodu naší společnosti a v rámci protestsongových počinů, či charitativních projevů solidarity zareagoval nejen náš, ale celý Evropský hudební svět. V této atmosféře cítím potřebu, v rámci prostředí hudebního světa, o kterém jsem začal psát, nějakým způsobem reflektovat aktuální dění. A tak došlo k sepsání článku o protiválečných písních, které bezpochyby doplní i jeho pokračování.
Jedna z velmi nepříjemných věcí, které v poslední době hýbou s naší společností je postava Jaromíra Nohavici a až necitelný a neuctivý postoj, který vůči němu zaujímá velká část veřejnosti a instituce, které se chtějí této části za každou cenu zavděčit. Je mimořádně náročné soudit a hodnotit druhé, když nekráčíte v jejich šlépějích, nestrávili jste s nimi každičký okamžik jejich životů, a máte-li určité morální hodnoty a úctu ke každému, kdo něco dokázal. A Jaromír Nohavica toho dokázal opravdu hodně.
Jaromír Nohavica se narodil 7. června roku 1953 v Ostravě. Studoval nejdříve strojní inženýrství na Vysoké škole báňské, ale studia přerušil. Pak už se ke studiu na vysoké škole nevrátil, poté co jeho otce vyhodili z rádia i ze strany by na to ani nemohl pomýšlet. Později dálkově studoval na Střední knihovnické škole v Brně. Jeho první zaměstnání bylo expedování pluhových ostří ve Vítkovických železárnách, odkud přestoupil do Ostravy – Poruby jako knihovník. Po vojenském výcviku, který absolvoval v Uherském Hradišti nastoupil do Městské knihovny v Českém Těšíně. Na vojně složil některé ze svých písní jako např.: Přelezl jsem plot nebo Masopust.
Poprvé se prosadil jako textař. Legendární jsou jeho texty pro zpěvačku Marii Rottrovou. Její písně otextované Jaromírem: Lásko voníš deštěm; Mám v očích zrnka pepře; Dívka, která spí jen tak a Lhář vyšly na LP desce 12 x Marie Rottrová (Supraphon 1113 3829) v roce 1985. Nohavica také napsal text k písni A co teď od Věry Špinarové, která vyšla na LP desce Stíny výsluní (Supraphon 1113 3467) v roce 1984.
V 80. letech se naplno pustil do skládání vlastních písniček a koncertování. Z nich se mezi lidmi objevovaly kazety s nahrávkami, které se šířily neoficiální cestou kopírováním. Já sám vlastním kotoučový pásek z koncertů v té době. Osmnácticentimetrová cívka s páskou BASF DP 26 obsahuje, na té straně, kde je záznam pořízen, čtyřicet písní včetně skvostů: Bláznivá Markéta, Když mě brali za vojáka, Stál voják na dešti, Láska je jak kafemlýnek, Setkání s A. S. Puškinem, Píseň pro malého Jakuba, Píseň o příteli, Divocí koně, Kývací plyšový pes, Haleluja, Pravda a lež, Možná že se mýlím nebo Mám všeho dost.
Když se společenské poměry uvolnily, vyšla Jaromíru Nohavicovi první LP deska s názvem Darmoděj (Panton 81 0770, edice Impuls). O albu pojednává recenze z Gramorevue G6/89. Autor recenze Vladimír Hanzel píše mimo jiné:
„Nohavicův repertoár je už teď tak bohatý, že vůči jakémukoliv výběru v délce jednoho alba mohou mít zasvěcení oprávněné námitky ohledně chybějící té či oné ze zásadních či nejoblíbenějších (To nechte být, Mávátka, Rakety, Dezertér s překladem Vianovy básně, Píseň pro malého Jakuba, Pro malou Lenku, Pavilón č. 5, již zmíněné zlidovělé atd.). Záběr desky přesto ukazuje bývalého dvorního textaře Marie Rottrové ve velmi slušném světle a neobsahuje žádnou z jeho slabších písní.“
V následujícím roce vyšla gramofonová deska V tom roce pitomém (Panton 81 0999, Diskotéka mladého světa), na které se objevily další z jeho populárních a dříve zmíněných písní: Setkání s Puškinem, Přelezl jsem plot, Když mě brali za vojáka, Pravda a lež, nebo O Jakubovi. Koncertní období a první zákazy přivedly Jaromíra Nohavicu k alkoholismu, ze kterého se v roce 1991 dostával v protialkoholní léčebně.
Následovala další úspěšná alba Mikymauzoleum (Monitor 010156-2331, 1993), Tři čuníci (Monitor 660338-2331, 1994) s písničkami pro děti, Divné století (CD, Monitor 7243 8 55128 2 7, 1996; LP Warner Music 0190295662066, 2018), Moje smutné srdce (CD i LP Ariola 7432176715 2, 2000; LP Warner Music 190295374235, 2019), Babylon (CD Sony Music 511001, 2003; LP Warner Music 0190295374242, 2019), Ikarus (vlastní vydání, 2008), Tak Mě Tu Máš (vlastní vydání, 2012), Poruba (LP Magic Records 602567485780) a nakonec Máma mi na krk dala klíč (vlastní vydání jak online tak na LP).
Alba jež mají místo katalogového čísla a označení labelu pouze poznámku „vlastní vydání“ byla mnohdy distribuována i online a to bezplatně.
První kontroverzi způsobilo uveřejnění informace o jeho spolupráci s StB. V registrech byl uveden pod krycím jménem „Mirek“. Ke spolupráci se písničkář přiznal v roce 2006. V záznamu Nohavica vypovídal o své návštěvě ve Vídni v létě roku 1989, o setkání s Karlem Krylem, Pavlem Kohoutem a dalšími osobnostmi českého kulturního exilu. Odborníci se nicméně shodují, že písničkář nepodal StB žádné informace, které by nevěděla, nebo které by kohokoli mohly poškodit. [zdroj 1]
„Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já.“
Jaromír Nohavica v časopisu respekt
Redaktoři serveru iDnes.cz komentovali zprávu o jeho spolupráci takto:
„Spíš než důkaz závažného morálního selhání je ale nalezení části Nohavicova svazku další ilustrací tragických lidských příběhů, které režíroval zrůdný minulý režim. Nohavicovou chybou nicméně bylo, že dlouhá léta o svých kontaktech s StB mlčel.“
Karel Kryl o Nohavicovi po revoluci napsal:
„Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti,“
Nicméně mediální rozmazávání této skutečnosti rozvířila píseň písničkáře Jaroslava Hutky, který o sobě dal znovu vědět kritickým songem „Udavač z Těšína“, který burcoval i část veřejnosti proti Nohavicovi a zvýšila tak mediální tlak.
Druhou kontroverzí, kterou jeho kritici používají proti němu hlavně v poslední době je převzetí Puškinovy medaile v roce 2018 z rukou prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který je v současné době strůjcem války na Ukrajině.
Morální dilema nad zpěvákem a jeho nespornými zásluhami v oblasti hudby na straně jedné a kontroverzemi, které možná mnohem více vyrůstají v očích oponentů, než před morálkou jako takovou, na straně druhé, by mohlo mít možná mnohem snazší řešení, kdybychom dokázali smýšlet jako lidé a ne jako inkvizitoři a jedinými a pravými nositeli morálky od sklenice piva v hospodě, nebo s nohama na stole u komentování na sociálních sítích. Jako „exemplární trest“ pro „morálně zhýralého“ písničkáře se rozhodli pořadatelé v Polsku zrušit všechny koncerty plánované na rok 2022 v pěti městech, a to v Katovicích, Krakově, Varšavě, Gdaňsku a Toruňi. Ani v rodné zemi nenašel prostor pro své koncertování, neboť pronájem svého sálu pro koncert, který se měl konat 12. května 2022, odmítla i Olomoucká univerzita a zdůvodnila to jeho kontroverzními postoji. Vrcholem všeho poté bylo, když organizace Člověk v tísni odmítla převzít peníze od Jaromíra Nohavici z plánovaného koncertu v Kulturním domě Poklad v Ostravě-Porubě a které byly určeny na pomoc lidem na Ukrajině s odůvodněním, že nepřevezme peníze od zpěváka s blízkým vztahem k Vladimíru Putinovi. [zdroje: 2 a 3 – odkazy pod textem]
Sám Jaromír Nohavica se nechal slyšet, že nebude vracet Puškinovu medaili z důvodu toho, že ji neobdržel za válčení, ale za písničky. A vskutku. Jaromír Nohavica přeložil a přebásnil písničky ruských protestních písničkářů, jako je Bulat Okudžava, nebo Vladimír Vysocký. Jeho zásluhy nejsou politické, ale čistě hudební. Tito písničkáři zpívali proti sovětskému režimu, proti útlaku a nesvobodě a proti válkám. Šíření jejich myšlenek v mistrně přeložených písňových textech je oním šířením ruské kultury, za které ocenění převzal. (Samostatné pojednání o vydání desek Vladimíra Vysockého v roce 1989 je možné nalézt v rubrice recenze Gramorevue 2/89)
Možná jsem jen obyčejný člověk, který svůj život tráví ve starých knihách s hudební tématikou a neustálým otáčením gramofonových desek a magnetofonových pásků za účelem úniku z negativ reality současného světa a připomínky toho, že ne vše staré je automaticky mrtvé a nic neříkající, a tím pádem můžou pro mnohé moje názory připadat nezajímavé, bezvýznamné, či opovrženíhodné, ale mám na ně právo tak, jako každý občan této země i každý písničkář našeho hudebního světa.
„Kdo jsi bez viny, hoď první kámen“. Tato citace z Bible a to z Nového zákona, kde Ježíš Kristus takto hájil hříšnou Máří Magdalénu (viz píseň Marty Kubišové z LP desky Songy a balady – Supraphon 1 13 0587, 1969) před veřejným lynčem, nám uniká, protože nebereme slavné osobnosti nejen hudební scény, jako obyčejné lidi. Ano, jsou významní, je na ně víc vidět a vypovídají za svou generaci a dobu, to ale neznamená, že to nejsou lidé. Jsem celkem přesvědčen, že mezi námi stále běhá spousta bývalých StBáků, kteří si v klidu někde pracují, jako náměstci, ředitelé společností, podnikatelé, či jinak dobře situovaní lidé a kteří i vědomě ubližovali ostatním a donášeli o sto šest, ale protože jsou bezvýznamní, nikoho nezajímají, tak je ani nikdo neřeší. Možná právě oni jsou jedni z těch, kteří na sociálních sítích plivou po ostatních a kážou o morálce, případně to můžou být jejich potomci. Krásný film Anděl Páně, který čerpá z biblických témat, nastoluje otázky morálních dilemat v postavě anděla Petronela, který pošle do pekla i abatyši jen proto, že v mládí kradla. Našel jeden hřích z mládí, aby jím přebyl všechny ostatní dobré skutky, které konala po zbytek svého života. Věta, kterou pronesl herec Jiří Bartoška v roli pána Boha by se měla tesat do kamene: „Není snadné žít pozemský život s čistým štítem.“
A v morálních otázkách bychom se mohli zeptat i jinak: Kolika lidem Jaromír Nohavica skutečně a prokazatelně ublížil? Podle toho, co vyšlo najevo a co bylo zjevné z dochovaných odtajněných spisů StB, nikomu. Sám se stal obětí totalitní mašinérie, která se vyžívala v manipulaci a přitlačováním ke zdi. Komu Jaromír Nohavica ublížil převzetím Puškinovy medaile? Nikomu. S Vladimírem Putinem nijak nesympatizuje a jeho kladný vztah k Rusku je kulturní, nikoli politický. Nikoho nezve do války, nikoho nenutí střílet na lidi a ani sám nedrží zbraň a nestřílí po Ukrajinských civilistech. Válku a jednání Vladimíra Putina veřejně odsoudil. Co tedy dělá tak kontroverzního? Zpívá a píše poezii. Komu tím ublížil? Nikomu, kromě státních aparátů minulého režimu. Koho tím potěšil? Nepřeberné množství lidí, kteří se v jeho textech našli, kteří zpívají jeho písničky, kteří milují jeho melodiku a hraní si s češtinou, jeho slovní zásobu a sečtělost s jakou píše své písně. Jeho přirozený a uhrančivý pěvecký projev, který ačkoli není školený, přece jen nás posadí na zadek. Jeho dvě polohy textařiny, bodrého Ostravaka, který se s tym moc nemaže a poetického básníka schopného psát lyrické texty, nostalgické, metaforické a mimořádně kvalitní, tvoří básníka, jenž v naší zemi nemá náhradu. Je zde snad ještě někdo takový? Výborných textařů je hodně, ale Jaromír Nohavica je jen jeden.
Dostáváme se do doby, kdy spousta podprůměrných rapperů, či kontroverzních punkových skupin, jejichž kvality jsou mnohdy dosti kanální a to nemluvím pouze o nadprůměrném využívání vulgarismů, mohou bez problému své „umění“ provozovat kdekoli se jim zamane a jediným limitem jsou pro ně smlouvy a finanční stránka věci (musí zkrátka vědět, co se jim vyplatí) a Jaromír Nohavica přes své nesporné textové i hudební kvality dostává zákaz za zákazem kvůli pochybnému využití významu slova morálka ve prospěch politikaření, kdy se válka využívá jako zbraň pro ty, kteří se dostatečně nedistancovali od Putina tím, že nevrátili, jak se podle morálky očekávalo, své ocenění, které dostali za kulturu. Já tímto sdělením nekritizuji nikoho z těch, kdo zákaz nedostali. Každý ať si zvolí, komu bude naslouchat. Také jsem byl na koncertech, kde se jadrnými výrazy nešetřilo. Ale proč jedni ano a druzí ne?
Jaromír Nohavica reagoval soupisem svých zákazů koncertovat od 80. let po současnost:
1.zákaz koncertování – červen 1984
…písně typu „Halelujá, Metro, Jak se tak zmenšujou byty a pokoje“ jsou neslučitelné s profilem profesionálního umělce v socialistické společnosti, který navíc svou tvorbou ovlivňuje mladé lidi. Svým postojem, hodnocením a vyjádřením se staví proti základním postulátům naší společnosti… hraje si na falešného hrdinu a získává tak lacinou popularitu mezi mládeží….“2. zákaz koncertování – duben 1987
„…začal psát a zpívat písně, které urážely naši lidovou armádu, zesměšňovaly a provokovaly poctivé lidi a mladým, před kterými vystupoval, křivil názory…“3. zákaz koncertování – březen 2022
Facebook Jaromíra Nohavici
„…zrušit koncert z důvodu nedostatečné distance zpěváka vůči prezidentovi Ruské federace…“
Inkvizitoři české veřejnosti na sebe nenechali dlouho čekat a jedna z věcí, kterou používají nejčastěji jako argument je, že: „Udavač a StBák, který sympatizuje s vrahem Putinem…“ de facto „…má co chtěl“. Tímto bych shrnul nejběžnější postoj oponentů, kteří na sociálních sítích prezentují svoji nenávist a s největší pravděpodobností spíše závist úspěchu a využívají k tomu demagogické překrucování a zveličování minulých událostí, aniž by své „pravdy“ podrobili důkladnějším studiím zejména v oblasti historie, faktů a skutečně dokázaných skutků. Rovněž pak vyvažování toho dobrého, tedy kolik lidí potěšil a toho špatného, tedy kolika lidem reálně ublížil není něco, co by bylo těmto moralistům vlastní. Každému, kdo nechce pouze následovat nenávistně zaslepenou cestu nekontrolované zlosti a zášti musí být jasné, čeho je více.
Doba je zlá a já se pouštím na tenký led ve chvíli, kdy na svém webu s hudební publicistikou teprve začínám. Ale proč bych se měl bát prezentovat své názory? Čeká mě za sympatizování s Jaromírem Nohavicou, jehož gramofonové desky a kotoučový pásek s koncerty mám na čestných místech ve své sbírce, a jehož písně jsme hráli na kytary a zpívali u táborákových ohňů během mého mládí v první dekádě nového tisíciletí, podobný lynč, jako zpěváka samotného? Každá mince má dvě strany a pan Nohavica má své příznivce i odpůrce, já se řadím mezi první skupinu a jsem na to hrdý. A na závěr svého dlouhého článku mohu doplnit jen opět biblické: „Nesuď aby jsi nebyl souzen…“. Mohu vám garantovat, že v této zemi a mnohdy i mezi námi chodí mnohem více nebezpeční a extremisticky orientovaní jedinci, kteří opravdu mohou být ohrožením pro kohokoliv z nás. Kdybychom mohli tyto věci prokouknout a předvídat, tak bychom možná naše pohledy na morálku od základů přehodnotili. Názor si tak, jako kdykoli jindy musí udělat každý sám, ale pevně věřím, že nakonec zvítězí rozum a lidství nad nenávistí a falešným moralizováním.
Zdroje online:
[1] https://www.idnes.cz/kultura/hudba/nohavica-priznal-spolupraci-s-stb.A060529_171608_show_aktual_ob[2] https://ostrava.rozhlas.cz/clovek-v-tisni-odmitl-penize-z-nohavicova-koncertu-v-ostrave-8699382
[3] https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/jde-o-jeho-vztahy-s-putinem-polaci-zrusili-koncert-nohavica/r~1ee3c76c9a0011ecb5bd0cc47ab5f122/
Zdroje tištěné:
Gramorevue 6 / 1989
Napsat komentář