Vloni v listopadu navštívil Československo jeden z předních britských sociologů, kteří svoji práci zasvětili populární hudbě, SIMON FRITH. Dvě přednášky (Junior klub Na chmelnici a Divadelní ústav) poněkud šokovaly místní muzikology, novináře i hudebníky. O stručný výtah z jeho přednášky pro Gramorevue jsme poprosili zdejšího znalce a překladatele Frithova díla, dr. Petra Dvořáka.

…rock nemá pevně fixovaný hudební význam, ale zahrnuje celý trs významů. Rock je eklektický: čerpá z country a z hudby černochů, z folkových písní i hitparádového popu. Když ale zkoumáme, jak se tyto hudební zdroje projevují, považuji za zřejmé, že význam hudby není jen záležitostí zvuků a slov. Je také určován kulturou a kontextem – význam populární hudby musí být vztahován do širších souvislostí se způsobem života, volným časem a způsobem zábavy. Uzlovým bodem je vztah mezi hudbou jako projevem lidového výrazu a hudbou jako způsobem, který vydělává peníze. Vynořují se otázky: kdo vytváří populární hudbu? – pro koho to dělá? – jakými prostředky? které jsou nanejvýš důležité, protože význam a působení hudby se neváže pouze na zvuk. Proto se snažím dokázat, že rock není žádný boží prosťáček. Nikdy v něm nechybí mechanismy ovlivňování, ale na druhé straně není jeho přijímání a spotřeba proces nevyhnutelně pasivní, Význam rocku není výhradně určován obchodními zřeteli trhu.

Rock a masová kultura

„Rock šedesátých let byl hudbou bezprostřednosti. Byla to lidová hudba – „posluchači a interpreti byli stejnou skupinou lidí… Když se bezprostřednost a tvořivost začala více stylizovat, analyzovat a uspořádávat, bylo pro obchodníky a zákulisní veličiny mnohem snazší, aby prosadili svůj přístup k rocku jako předmětu obchodu. Proces vytváření hvězd se stal profesionální záležitostí se zákony stejně strohými, jako jsou matematické rovnice.“ To jsou argumenty rockových kritiků, kteří přičítají stagnaci rocku tomu, že se stal předmětem zájmu velkých gramofonových firem. Domnívají se, že rock je dobrou hudbou jedině tehdy, když není masovou záležitostí. Mínění o masové kultuře bývá nejčastěji deprimující. Masmédia jsou napadána za to, jaké hodnoty předkládají a jakými praktikami se řídí. Zásadní problém ale představuje technologie mechanické reprodukce; ta umožňuje individuální poslech, to, že příjemci spotřební hudby nemají žádný skutečný vztah ani k hudebním producentům a ani ke svým spoluspotřebitelům. Hudebníci, kteří stojí uprostřed konfliktu mezi obchodními machinacemi firem a mladými posluchači, ale mohou bojovat o kontrolu nad obsahem a významem své práce. Populární hudba může – za určité situace a za určitých podmínek – znamenat víc než pouhou nabídku zábavního zboží.

Rock jako lidová hudba

„Lidová“ kultura vzniká přímo a spontánně ze společné zkušenosti. Proto mnozí tvrdí, že rock and roll byl nepochybně lidovou hudební formou. Hudebníci vyjadřovali postoje a pocity, které byly skutečným odrazem jejich vlastní zkušenosti a té společenské situace, která umožnila tuto zkušenost zažít.

Greil Marcus je dokonce toho názoru, že rock and roll byl „tajemství“, které svou generaci ohraničovalo a definovalo její nezávislost na starší generaci. On i další kritici nekladli důraz na rockové texty (ty se ostatně zabývaly tématy, společnými všem dospívajícím). Opravdovou formou výrazu mládí byl u rock and rollu jeho rytmus: rock and roll se stal lidovou hudbou proto, že se hodil dobře k tanci a energii svých nositelů odíval do symbolické formy. Koncem šedesátých let toto tvrzení už přestávalo platit. Organizované šíření hudby vedlo k tomu, že rockové- společenství se mohlo navzájem rozeznávat pouze společným užíváním hudby. Jediná cesta z takového kruhu vedla prostřednictvím nezávislého vlastního názoru. Zde existovaly dva různé přístupy; jeden pojímal rock jako kulturu dospívajících, druhý jako zvláštní kulturu vyhraněné avantgardy některých skupin mládeže. Mládí je spíše ideovou než materiální záležitostí. Vyjadřuje společný stav mysli, nehovoří ale o způsobu života. Proto je druhý argument mnohem přesvědčivější. Nakonec sociologové zjistili, že mezi dospívajícími existuje menšinová skupina, která odmítá ty vzory, které ji předkládají masová média. Nemá vědomí vlastní existence, ale rock by mohl být jejím komunikačním médiem. Nástup punku nasvědčoval, že hudba opoziční kultury může reprezentovat zájmy jednotlivých skupin mládeže. Problémy této koncepce ale vyniknou, když takoví „opravdoví“ hudebníci dosáhnou obchodního úspěchu a dostanou nálepku „vyprodáno“… Rock působí jako opoziční kultura jenom chvílemi. V období tvůrčích průlomů vyjadřuje potřeby skutečných skupin a vrstev mládeže. Nikdy ale netrvá dlouho, a průmysl ovládne a znehodnotí výsledky tohoto průlomu. Případ punku také nasvědčuje tomu, že rock může vyjadřovat hodnoty zvláštních komunit jenom zřídkakdy.

Jinak řečeno rock je zřídkakdy lidovou hudební formou, Jeho kulturní roli, funkce a dopad určuje mnoho různých činitelů, kterým se chtě nechtě musí přizpůsobovat.

Rock jako umění

S tím, jak v sedmdesátých letech tvrzení o opoziční kultuře ztrácelo na síle, bylo zvláštní postavení toho nejlepšího z rockové hudby vysvětlováno v termínech umění. Mnozí autoři opustili jednoduchou rockovou skladbu a snažili se přimět publikum, aby se namáhalo při poslechu. Snažili se učit lidi vnímat umění komplikováním písňové struktury, napodobováním klasické hudby a jazzu. Důraz se přesunul od živého vystupování k samotnému komponování. V tomto pojetí se rock stal lidovou kulturou kultivované, individualistické a převážně vysokoškolské mládeže. Ta se pohrdlivě ušklíbá nad disco a „bezduchým popem“ kultury pro nedospělce, ale „jejich“ hudba se dostává na talíř gramofonu jako výsledek stále stejných obchodních procesů. Jejich hvězda je nejen odpovědná za své tvůrčí pocity, ale zodpovídá se také za svůj podíl na trhu. Argumenty, považující rock za uměleckou formu, jsou nepřesvědčivé. To, že rock je až na výjimky komerčně vznikající masová kultura, nesnižuje jeho význam a úroveň. Je spíš třeba se ptát: proč je masová kultura dobrá, proč je tento produkt tak špatný. Problém je stanovit kritéria takového posouzování a přitom neztrácet ze zřetele mechanismy, které obsah i formu masové kultury spoluvytvářejí.

Řízení trhu

Většina rockerů začínala svou kariéru jednoduše: jejich hudbu přijalo mladé publikum, myšlenky o kontrole vlastní produkce si nepřipouštěli a nahrávání považovali za jednoduchou technickou dovednost, která umožňuje nabídnout jejich hudbu největšímu možnému počtu případných fanoušků. Takhle na zlaté časy vzpomínal John Lennon: „Cítili jsme se jako králové džungle a měli jsme ke Stones hodně blízko. Nevím, jaké vztahy k nim měli ostatní, já jsem ale s Brianem (Jonesem) a Mickem (Jaggerem) strávil spoustu času. Obdivoval jsem je. Porozuměl jsem jim hned když jsem je viděl v Richmondu, odkud myslím pocházeli. Byli jsme spolu velice často a bylo to fakt ohromný, Jezdili jsme autama po Londýně, navzájem jsme se navštěvovali a bavili jsme se o muzice. S Animals, s Ericem (Burdonem) a ostatníma klukama. Bylo to krásné období, byla to nejlepší perioda našich zlatých časů“

Sedmdesátá léta přinesla vystřízlivění. Úspěšná kariéra znamenala, že se člověk musel podrobit praktikám, užívaným v hudebním průmyslu. Slovy Johna Lennona: „Všechny ty kšefty byly strašné, bylo to otřesné pokoření. Člověk se musel úplně ponížit, aby se Beatles stali tím, čím byli, a to jsem nesl hodně nelibě. S tím jsem nepočítal a nevěděl jsem, že se věci budou vyvíjet takhle. Postupovalo to kousek po kousku, postupně v té naprosté absurditě, která nás obklopovala. Skončilo to tak, že jsme dělali ty věci, které jsme nechtěli dělat s lidmi, které jsme nemohli vystát, s lidmi, které jsme nenáviděli, už když jsme byli malí kluci“.

To, co zbavilo Lennona jeho klidu, byl zájem jeho společnosti na odbytu zboží značky Beatles. Jeden ze šéfů CBS, Mitch Miller, o tom svého času řekl: „Ve prospěch toho neholeného davu, který tvoří dvanáct procent populace a má svou kupní sílu, se musí něco udělat. Chtějí nové idoly? Mají je mít. A tak jsem vyřadil poníky, pentle, cuc na špejli a burské oříšky v čokoládě. Mládí se musí posluhovat: co takhle nějakou hudbu?“

David Betteridge, Island Records: „A objevil se tu inteligentní rock – nemyslím to vůbec cynicky – byl tu okruh vysokoškolských kolejí a objevilo se nové publikum. Běželi jsme s publikem v tandemu a plnili jsme jeho potřeby. Znamenali jsme pro ně prostředek k uspokojení jejich tužeb a tak to do sebe všechno zapadalo.“

Nejstručněji se ale vyjádřil Rohan O’Rahilly, šéf Radio Caroline: „Mladí se všude roztahovali a všude se dalo vydělat hodně peněz“.

Situace v, osmdesátých letech se nezlepšila. Naopak, rock úplně ztratil svou nezávislost. Není řízen zdola, přáním a zájmy posluchačů, ale podléhá zcela diktátu velkých firem. Náklady na reklamu a promotion jsou už takové, že bez firemní podpory se prostě neobjevíte ani v nabídce zboží. Režie koncertů je taková, že ze vstupného nepokryjete ani nutné náklady. U nás, ve Skotsku, se větší koncert bez podpory některého pivovaru neobejde. A opravdu velké koncerty? Ty se předem prodávají televizi. Příjmy za reklamy a další zisky už před zahájením koncertu zajišťují jeho úspěšnost, alespoň co se peněz týká. To se se šedesátými lety nedá vůbec srovnávat. Bob Geldof má z Live Aid s firemními praktikami skvělé zkušenosti.