Když v roce 1987 Midnight Oil vydávali své patrně nejslavnější dílo „Diesel & Dust“, bezpochyby věřili, že svět se postupně stane lepším místem. Uteklo skoro pětatřicet let, kapela se mezitím rozpadla a zase dala dohromady, ale svět je spíše horší. A tak jsou Oils znovu slyšet s pádně nazvanou deskou „Resist“.
Závěr loňského roku přinesl dlouho očekávanou LP desku skupiny ABBA, která nemohla chybět v mé sbírce. Otázky, zda má smysl po téměř čtyřiceti letech vydávat nový materiál se těžko zodpovídají. Snadno by se to dalo zavrhnout prostým „Ne!“. Ale proč? Proč ne? V hudební historii jsme byli mnohokrát svědky toho, jak mnozí tvůrci po letech provětrali skladatelské šuplíky a udělali si tu radost, že schované, nedokončené písně natočili v době, kdy je pořizování záznamů díky moderní technice o mnoho snazší, a obohatili repertoir novými nápady, tak proč to nezkusit?
V souvislosti s vydáním legendárního prvního alba české metalové skupiny Arakain (která se i přes mnoho personálních změn v sestavě stále dřží, jako stálice na české metalové scéně a kterou nyní vede zpěvák Jan Toužimský) nesoucí všem fanouškům známý název „Thrash the Trash“ v reedici (Supraphon SU 6733-1), jsem se rozhodl naskenovat a přepsat původní recenci na toto album, když bylo ještě zbrusu nové a kdy jej hodnotil hudební publicista Jiří Koula. Bylo to v čísle 7/90 měsíčníku Gramorevue, který stojí jako inspirace pro tento web.
Když kdysi opustil Ondřej Soukup Pražský výběr, dost lidí pochybovalo o jeho zdravém rozumu. Vlastně i dnes můžeme litovat, že člověk jeho talentu nezůstal na „správné straně barikády“, třebaže rock a střední proud prošly procesem neustálého sbližování, na jehož československé variantě se Soukup významně podílel.
Kazety s nahrávkami těšínského písničkáře Jaromíra Nohavici (nar. 1953) patří k nejcennějším kulturním statkům nejen lidí pod dvacet a nejen folkových příznivců.
Zvýšenou, aktivitu Všesvazového vydavatelství Melodija bylo možné v roce 1988 vidět také v oblasti desek z populární hudby. V našem krátkém zastavení ponecháme pro tentokrát stranou licenční desky, i když i zde je na pultech mnohem víc zajímavých titulů než tomu bylo v minulosti (Julian Lennon, Stevie Wonder, Elton John a další) Zaměříme se pouze na domácí scénu, neboť je o čem psát.
Když se v roce 1965 objevilo její jméno poprvé v hlasovací anketě Zlatý slavík, byla na třatřicátém místě. O doset let později se už HANA ZAGOROVÁ probojovala do předních pozic a z nich dodnes neustoupila. Letos poprvé jsme se s jejím jménem setkali na nejvyšším stupínku kategorie zpěvaček. („Velkou zásluhu na tem mají písničky, které jsem v tom minulém roce natočila a které se, soudě Podle žebříčků Supraphonu, ještě stále pohybují na předních místech. Nevím, jestli to s tím souvisí, ale když si vezmu diář z loňského roku snažím se najit dny, ve kterých nemám zaznamenanou žádnou povinnost, mohu je spočítat na prstech. A zanedbatelný není ani klid v mém blízkém okolí, to znamená se skupině v čele s Karlem Vágnerem, která na mém úspěchu má nemalý podíl…“)